Křehká Figurka

Tímto článkem startuji téma, které se tu bude v příštích týdnech a měsících objevovat. Pomalu ale jistě se k nám blíží léto, prázdniny a odbobí cestování do zahraničí, proto se s Vámi podělím o tipy, kde koupit/nekoupit v evropských (hlavních) městech nějaké to true vintage oblečení. :)

Už to bude 3 roky od mé poslední návštěvy Budapeště, a tak některé tipy nemusí být aktuální. Navíc, protože jsem cestovala s kamarádkou, která nerada chodila po obchodech, nemám žádné detailní fotky. (Ty Vám vynahradím v dalších secondahandových článcích.) I tak ale musím říct, že Budapešť je jedním z mých oblíbených evropských hlavních měst. Má to tam tu správnou atmosféru a jelikož se je do něj z česka pravidelný vlakový spoj (z Brna za cca 300 Kč, Ostrava 450 Kč, Praha 550 Kč), tak to pro mnohé z Vás může být i tím správným městem, kde si zajet jen tak na víkend. :)

Mezi ty, které jsem navštívila patří:
 





 Určitě, když si zadáte do vyhledáváče "vintage shop Budapest", tak se Vám zobrazí další. V podobném duchu jako Ludovika, je i obchod Retrock, ale tam je to opravdu drahé. Populární je momentálně i LoveBug Vintage, ale ten v době mé návštěvy ještě neexistoval, takže nemám osobní zkušenost.

Pokud jste ho (nebo jiné obchůdky v Budapešti) ale navštívili, napište mi do komentářů Váš názor. :) Díky.

Pořád čtu o úspěšných blozích, kde je hlavní to, aby se člověk držel tématu. Často mám ale tendenci napsat něco, ne tak úplně tématického. 

Dnes a snad právě proto, že letos se všude slaví 100let republiky (ach jaký paradox) to bude o tom, co zformovalo mé "já" a dovedlo mě k zájmu o historii (včetně dějin všedního života).

Pro zformování osob jsou na úplném začátku důležité GENY. Kdy se ale nepřenáší jen fyzické a psychické vlastnosti, ale i nějaké "povědomí" založené na zkušenostech předchozích generací. Já v sobě nesu povědomí o určitém typu patriotismu. 

Kam se hodláte zařadit v nadcházejícím Sčítání lidu v r. 2021? Jste Češi? Moraváci nebo Slezané? Či jiná národnost?

Posledně jsem se zařadila do Slezska, ale čím jsem starší, tím méně mi klasické škatulky vyhovují. Já jsem prostě děvucha z Prajzské.

Prajzská je oblast dnešního mikroregionu Hlučínska. Název je místním nářečním pro Prusko. Po první světové válce byla tato oblast připojena k Československé republice, ačkoli o to mnoho tehdejších obyvatel nestálo. Místo toho chtěli být součástí Německa, což se jim po Mnichovu splnilo a spadali pod Ratiboř, který je již v dnešním Polsku (ale tehdy to prostě byl Reich).

Vzhledem k dnešnímu nastavení hranic, mám v rodu Čechy, Němce, Poláky, ale sama se necítím být ani jedním. Povědomí o mé národnosti je rozervané a zároveň přesně místně určené nehledě na hranice či oficiální národy. 

Samotnou mě někdy napadá, jestli spadám ještě do té generace, která může mít k této oblasti opravdový společensko-politický vztah. A pak potkám v Brně podobně starého kluka, který je z oblasti Opavska, které se ve stejné době (do r. 1918) říkalo Císařství, a vytkne mi můj původ. :D Přitom je to již 100let od konce žabomyších válek mezi těmito sousedícími oblastmi.

Snad je naše povědomí přiživováno tím, že generace, která se narodila v období (pozdní) 1. republiky či v Protektorátu, ještě žije. Jsou to naši prarodiče, kteří nám před spaním od dětství vyprávěli skoro neuvěřitelné příběhy z časů války.

I u nás doma to probíhalo stejně.  Před spaním jsem často žádala babičku, aby mi vyprávěla, jaké to bylo, když byla malá. Ta mi pak popisovala kromě svých zážítků i ty, o kterých jí vyprávěla její maminka. Třeba, že se babička narodila ve sklepě při náletu. Popisovala dny trávené ve sklepě, jak slyšela lítat letadla, jak to vypadalo na vesnici (sousední té mé), kde vyrůstala, kam chodila do školy atd. 

Děda mi často před spaním vyprávěl spíše lidové pověsti z naší oblasti, které byly často až fantaskní. Ohledně vlastenectví a historii jsem od něj slýchávala až při našich výletech po okolí, které nejčastěji směřovaly na bunkry.

Ano, vyrůstala jsem v (nebo spíše mírně za) linii československého opevnění, které vznikalo mezi léty 1935-38 na strategických (i když podle mě spíš "rozervaných") místech v Československu. V okruhu 3 km od mého domova bylo 13 pěchotních srubů.

A tak se díky vyprávěním zrodila má láska k historii a upevnil pocit rozervanosti. Bunkry mimochodem miluji stále. Ještě na vysoké škole (před 4 lety) jsem se několikrát vydala prolézt nějakou tu tvrz, kterou neměl pod správou žádný Klub vojenské historie. Pravidelně pak (jako hromady dalších) chodím na akci Darkovičky, která se koná každé dva roky (i když už se párkrát vůbec nekonala) v Areálu českolovenského opevnění Hlučín-Darkovičky. Mám tendenci navštěvovat další opevnění tady na jižní Moravě, ale sama cítím, že to "není ono", protože k tomuto místu nemám TAKOVÝ vztah.

Pod všemi vlivy spojenými s mým patriotismem a zájmy, se obávám, že další generace ZAPOMENOU, a tak jsem požádala babičku, aby mi zpětně příběhy, o které jsem v dětství žadonila, sepsala.

Těším se, až zase pojedu domů na delší čas a společně budeme vybírat do této knihy fotky. Díky této knize máme zase spoustu témat, o čem se s babi bavit. A s každou návštěvou odhlaluju nějaké to rodinné tajemství o našem původu, o členech rodiny atd. Naposledy jsem si třeba zjistila, kde má hrob můj praděda, který padl za války ve Francii při střetu s Američany (muži z Prajzské byli povinně verbováni k Wermachtu). A jednou...se do Niederbronn-les-Bains hodlám vypravit.