Křehká Figurka

V rámci přehledu jsem členkou několika facebookových skupin zaměřených na odívání a každodenní život v dekádách minulého století.

Pro zamezení spamů mají tyto skupiny často nastavené otázky (zpravidla 1-3), které musíte zodpovědět, pokud chcete, aby administrátor skupiny schválil Vaše členství.

Nejčastější otázka zní:  "co je vintage" (retro/pinup apod.)? A přitom na ni neexistuje jednotná odpověď. 

(prezidentský vlak na Výstavišti v Brně)

Každý totiž vintage x retro rozlišujeme jinak. Asi bychom si to zjednodušili odpovědí "staré věci". Jako když jsem v Retro týdnu v Lidlu potkala u TicTaců otce se synem (10) a syn se ho ptá: "Tati, a tohle je taky starý?"

Jak to vidím já? 

Kvůli módě, která je nejčastější důvod, proč se zajímat o rozlišení vintage x retro (ruku na srdce, Antique máme v Česku spojený spíše s předměty), vidím rozdíly ještě v:

Před pár dny jsem se vrátila z Paříže, a i když jsem chtěla původně s recenzemi na tamní vintageshopy počkat, prostě jsem to nevydržela a MUSÍM se s Vámi podělit.

Paříž má spoustu přívlastků. Romantická, módní apod. Hlavně je pro nás Čechy, ale dost drahá. A to se bohužel projevuje i na cenách ve vintage shopech a sekáčích. Takže nečekejte, že byste někde ulovili kousek pod (v přepočtu) 150 Kč, ty dobré jsou pak samozřejmě ještě za vyšší cenu.

Omlouvám se za případnou nekvalitu fotek - přece jen fotit v každém obchodě se nevyplácí, někteří prodejci to nechápou jako možnost dobré reklamy (a jiní naopak ano, takže semtam najdete v podobných shopech i odkaz na jejich instagram a jejich hashtag).

(moje mapka na GoogleMaps se zvýrazněnými sekáči <3, bohužel jsem nestihla všechny)

 

Levné vintage shopy a secondhandy:

Tímto článkem startuji téma, které se tu bude v příštích týdnech a měsících objevovat. Pomalu ale jistě se k nám blíží léto, prázdniny a odbobí cestování do zahraničí, proto se s Vámi podělím o tipy, kde koupit/nekoupit v evropských (hlavních) městech nějaké to true vintage oblečení. :)

Už to bude 3 roky od mé poslední návštěvy Budapeště, a tak některé tipy nemusí být aktuální. Navíc, protože jsem cestovala s kamarádkou, která nerada chodila po obchodech, nemám žádné detailní fotky. (Ty Vám vynahradím v dalších secondahandových článcích.) I tak ale musím říct, že Budapešť je jedním z mých oblíbených evropských hlavních měst. Má to tam tu správnou atmosféru a jelikož se je do něj z česka pravidelný vlakový spoj (z Brna za cca 300 Kč, Ostrava 450 Kč, Praha 550 Kč), tak to pro mnohé z Vás může být i tím správným městem, kde si zajet jen tak na víkend. :)

Mezi ty, které jsem navštívila patří:
 





 Určitě, když si zadáte do vyhledáváče "vintage shop Budapest", tak se Vám zobrazí další. V podobném duchu jako Ludovika, je i obchod Retrock, ale tam je to opravdu drahé. Populární je momentálně i LoveBug Vintage, ale ten v době mé návštěvy ještě neexistoval, takže nemám osobní zkušenost.

Pokud jste ho (nebo jiné obchůdky v Budapešti) ale navštívili, napište mi do komentářů Váš názor. :) Díky.

Pořád čtu o úspěšných blozích, kde je hlavní to, aby se člověk držel tématu. Často mám ale tendenci napsat něco, ne tak úplně tématického. 

Dnes a snad právě proto, že letos se všude slaví 100let republiky (ach jaký paradox) to bude o tom, co zformovalo mé "já" a dovedlo mě k zájmu o historii (včetně dějin všedního života).

Pro zformování osob jsou na úplném začátku důležité GENY. Kdy se ale nepřenáší jen fyzické a psychické vlastnosti, ale i nějaké "povědomí" založené na zkušenostech předchozích generací. Já v sobě nesu povědomí o určitém typu patriotismu. 

Kam se hodláte zařadit v nadcházejícím Sčítání lidu v r. 2021? Jste Češi? Moraváci nebo Slezané? Či jiná národnost?

Posledně jsem se zařadila do Slezska, ale čím jsem starší, tím méně mi klasické škatulky vyhovují. Já jsem prostě děvucha z Prajzské.

Prajzská je oblast dnešního mikroregionu Hlučínska. Název je místním nářečním pro Prusko. Po první světové válce byla tato oblast připojena k Československé republice, ačkoli o to mnoho tehdejších obyvatel nestálo. Místo toho chtěli být součástí Německa, což se jim po Mnichovu splnilo a spadali pod Ratiboř, který je již v dnešním Polsku (ale tehdy to prostě byl Reich).

Vzhledem k dnešnímu nastavení hranic, mám v rodu Čechy, Němce, Poláky, ale sama se necítím být ani jedním. Povědomí o mé národnosti je rozervané a zároveň přesně místně určené nehledě na hranice či oficiální národy. 

Samotnou mě někdy napadá, jestli spadám ještě do té generace, která může mít k této oblasti opravdový společensko-politický vztah. A pak potkám v Brně podobně starého kluka, který je z oblasti Opavska, které se ve stejné době (do r. 1918) říkalo Císařství, a vytkne mi můj původ. :D Přitom je to již 100let od konce žabomyších válek mezi těmito sousedícími oblastmi.

Snad je naše povědomí přiživováno tím, že generace, která se narodila v období (pozdní) 1. republiky či v Protektorátu, ještě žije. Jsou to naši prarodiče, kteří nám před spaním od dětství vyprávěli skoro neuvěřitelné příběhy z časů války.

I u nás doma to probíhalo stejně.  Před spaním jsem často žádala babičku, aby mi vyprávěla, jaké to bylo, když byla malá. Ta mi pak popisovala kromě svých zážítků i ty, o kterých jí vyprávěla její maminka. Třeba, že se babička narodila ve sklepě při náletu. Popisovala dny trávené ve sklepě, jak slyšela lítat letadla, jak to vypadalo na vesnici (sousední té mé), kde vyrůstala, kam chodila do školy atd. 

Děda mi často před spaním vyprávěl spíše lidové pověsti z naší oblasti, které byly často až fantaskní. Ohledně vlastenectví a historii jsem od něj slýchávala až při našich výletech po okolí, které nejčastěji směřovaly na bunkry.

Ano, vyrůstala jsem v (nebo spíše mírně za) linii československého opevnění, které vznikalo mezi léty 1935-38 na strategických (i když podle mě spíš "rozervaných") místech v Československu. V okruhu 3 km od mého domova bylo 13 pěchotních srubů.

A tak se díky vyprávěním zrodila má láska k historii a upevnil pocit rozervanosti. Bunkry mimochodem miluji stále. Ještě na vysoké škole (před 4 lety) jsem se několikrát vydala prolézt nějakou tu tvrz, kterou neměl pod správou žádný Klub vojenské historie. Pravidelně pak (jako hromady dalších) chodím na akci Darkovičky, která se koná každé dva roky (i když už se párkrát vůbec nekonala) v Areálu českolovenského opevnění Hlučín-Darkovičky. Mám tendenci navštěvovat další opevnění tady na jižní Moravě, ale sama cítím, že to "není ono", protože k tomuto místu nemám TAKOVÝ vztah.

Pod všemi vlivy spojenými s mým patriotismem a zájmy, se obávám, že další generace ZAPOMENOU, a tak jsem požádala babičku, aby mi zpětně příběhy, o které jsem v dětství žadonila, sepsala.

Těším se, až zase pojedu domů na delší čas a společně budeme vybírat do této knihy fotky. Díky této knize máme zase spoustu témat, o čem se s babi bavit. A s každou návštěvou odhlaluju nějaké to rodinné tajemství o našem původu, o členech rodiny atd. Naposledy jsem si třeba zjistila, kde má hrob můj praděda, který padl za války ve Francii při střetu s Američany (muži z Prajzské byli povinně verbováni k Wermachtu). A jednou...se do Niederbronn-les-Bains hodlám vypravit.

Chcete nosit vintage oblečení? Jen do toho! (Pokud máte "správnou postavu").

Jako milovník historických oděvů Vám musím říct, že rozhodně NENÍ problém ulovit něco krásného z dostupných zdrojů. Pro ty, kteří si za věci jsou ochotni připlatit (v řádcích stovek, ale i tisíců, nikoli desítek) to není rovněž problém.

Rozhodně ale VELKÝM problém je - najít správnou velikost.

Mnohokrát se mi stalo, že jsem viděla naprosto parádní kousky, které bych si ale mohla pouze koupit a vystavit nebo obchodnicky dráž prodat dál.

V moderních velikostech mám UK14/16 (v Česku pak L/XL). Rozhodně za to mohou mé obvody, ale díky tomu, že jsem i dost vysoká (180 cm), nejdou ony obvody opticky vidět.

Před více než měsícem jsem navštívila výstavu Móda v dobovém tisku, kde jsem se postavila vedle figurín, které měly na sobě dobové oblečení a! byla jsem zhruba tak stejně "velká" jako mužské figuríny s obleky.

Možná bych si to mohla brát osobně, ale faktem je, že velikost se prostě změnila.

A to: 

To, co se kdysi označovalo jako velikost č. 16 je dnešní asi 10.

Původně měl můj nynější život vypadat úplně jinak. Chtěla jsem pracovat pouze na částečný úvazek a jeden den v týdnu mít volno. Den na knihy, bezkofeinovou kávu či čaj a hlavně na mou roky zanedbávanou lásku - pečení. (Období nejčetnějšího sladkého pečení jsem měla od 15 do 18 let.)

Taky jsem si plánovala, jak Vám tady vyvěsím nějaké vzhledově úchvatné a chuťově povedené recepty z let 1920-1960, ale opět jsem sama sobě naletěla. Potíž spočívá hlavně v tom, že prostě NEUMÍM péct podle RECEPTŮ.

Abyste si ale nemysleli, že jsem na tom vážně bledě, tak mým problémem je to, že se jich nedržím. Něco uberu, jinde přidám, přidám suroviny, které v receptu ani nejsou dle mých vlastních chutí, anebo všechno zamíchám do sebe. 

DÍKYBOHU - zatím to všechno vždycky chutná moc dobře a nic nevyhazuju. Ale.... nakolik je tedy výsledek "autentický"?

Základem je obhájit svou myšlenku. 

Autentičnost - Recept na výsledné řezy je kombinací dvou moderních kuchařek čerpajících z prvorepublikových receptů (o jedné z nich jsem již psala >>ZDE<<.) Doladění (sněžná pokrývka) jsem čerpala z rodinných receptů, které mi darovala babička.

Dobové vaření a pečení - Na některých věcech se kdysi šetřilo, a na některých naopak ne. V potravinách to možná moc nepoznáte, protože v receptech častěji najdete různé druhy masa, hlavně hovězího, které je v dnešní době vcelku drahé. Ovšem zamyslete se. Momentálně už neexistuje moc domácností, kde si drží domácí zvířata typu - kozy, ovce, krávy, prasata, což se odráží na cenách i na našem stravování. I tak, ale bylo nehledě na vliv války v kurzu spíše šetřit a využívat, co nejvíce dostupných zdrojů, popř. potravin "co dům dal". (Aneb, proč jsem do řezů nalila RUM místo punče :D, a další detaily.)

---

Suroviny na těsto:

450g mouky

350g másla

150g přesitého moučkového cukru

3 žloutky

zavařenina na potření těsta (v mém případě to byla rybízová a pomerančovo-fíková)

Suroviny na náplň:

7 středně velkých až velkých jablek 

30g másla

1 balíček vanilkového cukru

20g přesitého moučkového cukru

rum nebo rumové aroma dle chuti

2 lžičky perníkového koření

menší hrst nakrájených sušených brusinek

1 zakysaná smetana

Sněhová pokrývka:

2 vaječné bílky

20g přesitého moučkového cukru

Postup:

Do mouky s cukrem rozdrobíme máslo a promneme, dokud nevznikne drobenka. Zapracujeme do ní žloutky a poté rozválíme na velikost plechu. Pečeme na střední stupeň, dokud těsto nezrůžoví. (Při této náplni můžete ale nepředpékat, pokud nestíháte.)

Mezitím si nachystáme náplň. Jablka nahrubo nastrouháme do hrnce, přidáme cukry a máslo. Za občasného míchání povaříme, dokud se nezačne více uvolňovat z jablek tekutina. Poté přidáme perníkové koření, rum a nakrájené brusinky. Na mírném ohni necháme proboptnat cca 6 minut a poté odstavíme a necháme trochu vychladnout.

Předpečené těsto namažeme marmeládou. Do vlažné náplně zamícháme zakysanou smetanu a směs rozprostřeme na těsto. Dáme péct na 180 stupňů po dobu asi 20 minut.

Na závěr ušleháme z bílků a cukru krémový sníh, který rozetřeme na upečené řezy a ještě je na 5-10 minut vrátíme do trouby.

A voilá!

Původně jsem chtěla péct něco velikonočního, ale jelikož mám někdy záchvaty nakupování více zeleniny a ovoce než jsem schopná zapracovat do obědů či svačin, rozhodla jsem se pro tuto kombinaci ku spotřebování jablek.

Pro ty z Vás, kteří ale čekali nějaký vintage recept, zveřejňuji ten z dobového reklamy z časopisu Hvězda z roku 1931 od Dr. Oetkera. :)

Na instagramu se to mazanci a beránky jenom hemží. Tak mi napište, co jste se rozhodli na velikonoce péct Vy? Já osobně jsem ještě uvažovala o Božích milostech nebo Jidáších. :)

Ještě nejdu s křížkem po funuse, a tak výstavu Módy z dobového tisku ještě máte šanci stihnout. Pokud tedy bydlíte na jižní Moravě nebo se tady v následujícím týdnu chystáte.